REGINA ISOLANOVÁ. (II.)

Tichounko, tiše hudba zní blíže,

výše a výše nese ji ruch:

Mizí již cela... Zproštěna tíže

dívkou je zase – v dál nese ji duch.

Tichounko, tiše hudba se nese,

balsámu plný, vonný je vzduch:

Jarní to vůně v zeleném lese,

srdce až stůně v nyjícím plese,

zpěvem a hudbou je opojen sluch.

Loutnu má v ruce z perleti, zlata,

zlaté se struny na loutně pnou,

na ústech píseň, jako báj svatá

čarovné zvuky se z nástroje dmou.

Bělostný oděv, jen v havraním vlase

růžová pentle se ohnivě skví,

nachová růže na zlaceném pase,

jak plamen lásky se mění a rdí.

Umlkly ptáčat kolkolem sbory,

slunko již zachází za obzor,

modravý nádech pokrývá hory,

nad nimi Ještěd, to král je hor.

Vše kolem utichlo, dříme i les,

nápěv jen dívčin se tišinou nes:

„Čárné noci, jižní noci!

Vlnky modré loďkou hrají,

teplý vánek líbá růži,

růže hlavinku svou kloní,

slavíka zpěv nocí zvoní.

Moje duše, sníš o ráji?

Nevím – touha ňadra úží–

Po hladině zvonku znění

svaté nese pozdravení:

Ave Maria!

Čarné noci, jižní noci!

Vlnky modré loďkou hrají,

vánek líbá dívku – růži,

která v loďce s milým plyne.

Pěvec dívku k srdci vine:

Moje duše, sníš o ráji? –

Nevím – touha ňadra úží –

Po hladině zvonku znění

svaté nese pozdravení:

Ave Maria!“

Utichly struny, a spanilá děva

na skále hory samotná dlí,

večerní plání jí tváře oblévá,

za sluncem zraky zapadlým zří.

„Čarovné zraky, ach, tmavé vy zraky!

Z jakých to propastí plamen je v nich?

Spoután v nich blesk, který protíná mraky,

dřímá v nich láska – či hleděl v ně hřích?“

Šepce tak jinoch na kraji lesa,

pohlíží okouzlen na dívčin zjev,

srdce mu zmírá a slastí zas plesá,

zdá se mu nejkrasší z veškerých děv.

„Možno, by svět hostil takovou krásu,

lahodu tváře, ten ztepilý vzrůst?

Životem splatil bych dotknutí vlasů,

jediný polibek růžových úst!

Odkud té písně jsou kouzelné tóny?

Za nimi kráčel bych, kam by mne vedly...“

Z prsou se vyrvaly vzdechy a stony. –

Vzhlédla naň děva: Při jeho zjevu

tváře se zarděly, hned na to zbledly:

„Rci, kdo jsi, smělče,“ táže se v hněvu.

„Sama mi, dívko, rci, kdo ty jsi asi?

Zvábil mě čarovný zvuk tvého pění –

pěly to tvoje či labutí hlasy?

Sním snad? Či sen můj se v nicotu změní?“

V dívčině tváři pýcha se znáhla

obrací v úsměv záliby tajné;

růžovým prstem do zlatých strun sáhla:

„Vskutku jsem královnou – říše bájné;

říše ta bez konce v blankytném vzduchu;

Melusinou jsem, královnou duchů.“

Na juna sličného pohlíží s výše –

z postavy lahoda s velebou dýše.

„Jsi-li ty královnou,“ jinoch jí na to,

„nemohu déle již prodleti tady,

nemám já korunu, nemám ni zlato,

nemám též panství ni nádherné hrady:

Prostá jen chýše celé mé jmění,

toho mi dosti – nežádám více!“

Dívce se zarděly spanilé líce –

poupě tak v růži slunce svit mění –:

„Za lásku královny chatu bys nedal,

kdyby se sklonila v milosti k tobě?“

„Lásku bych za lásku v každé dal době.

Dívčinu, pějící labuť jsem hledal:

Našel jsem královnu, v hrdosti, pýše.

Všechno za poklady koupíš si spíše –

lásky mé za ně však nekoupíš sobě...“