REGINA ISOLANOVÁ. (III.)

Jarní plání plno touhy,

plno lásky táhlo krajem,

pomíjelo, sen jak pouhý,

že zem kdysi byla rájem.

Denně na temeni hory

zaznívalo čarné pění,

zapadalo šeptem v bory,

jak mře všecko v zapomnění:

Co v nás včera vášní plálo,

dneska se nám snem jen zdálo:

Po nás – v pohádku, se mění.

Marně dívka ždala v touze

jinocha, jenž milost její

darovanou odmít pouze.

Lásky ale čaroději

zdařilo se okamžitě

zavít srdce v různé sítě.

Mužnost spanilého mládce,

obrážená jeho zory,

pokořila dívčí vzdory:

Srdce ucítilo vládce.