REGINA ISOLANOVÁ. (IV.)

Velký měsíc, plný, jasný

nad lesy se vznesl tiše,

stříbrem otkal kraj ten krásný,

hory, les jak bájné říše.

Mlčí noc. Jen z lesu hloubi

časem povzdechem to znělo,

jako by tam z temna doubí

cosi k hvězdám jasným spělo.

Mlčí kraj. Noc letní, snivá,

teplá, vlahá spřádá dumy.

Moře hvězd po nebi splývá,

tiše větřík časem šumí,

vzdaluje se a zas blíží.

Měsíc v potoku se shlíží,

který bublá blízko chaty.

Vrba, kloníc nad potokem

peň svůj vetchý, hrbolatý,

zdá se plynout stříbra tokem,

na ní mech – to háv je zlatý.

Aj, kdo nad potokem sedí,

snivě v jeho tůni hledí?

Jinoch se to v dumy hrouží,

sám bůh ví, kam myslí touží.

Zří snad rusalek tam sbory

v duchu tančit, v svůdném reji.

slyší slastné rozhovory,

jak si hrají, jak se smějí?

Slyší, jak ho k sobě vábí

štíhlé děvy v mlhy říze,

jemnější jež nad hedvábí

z luny svitu tkané příze?

Děva s hory čarolící

s loutnou zvučnou, zlatostrunnou

tká své rysy touhy runou

v jeho srdce milující.

Již ji v duchu vidí zase,

slyší zpěv, strun svůdné znění,

hra si v rozpuštěném vlase:

Vzbudí se – a už jí není. –

Opět sní. A ejhle – ona!

Na hlavě se cosi třpytí

kolem čela jako spona:

Koruna to zlatem svítí.

Muška svatojanská plane

na koruně čarné víly;

roucho splývá stříbrotkané –

nevěsty to závoj bílý –

přepásané zlatým pasem,

jejžto zdobí drahokamy,

jenž se divným svítí jasem,

jak šupiny hadí samy.

Blíží se; však beze ruchu,

královna to jistě duchů:

Jak je čarokrásná nyní,

jaký výraz touhy v oku,

které temné řasy stíní:

Takto v bezedném se toku

obrážejí hvězdné výše.

Sklání se – on sotva dýše:

Vidí přelud? Obává se,

že zas prchne ve své říše.

Neviděl jí v také kráse,

nadzemský to zjev je věru –

či to sen je v luny šeru?

„Přicházím si pro tě sama,“

stříbrem hlas mu zvoní v duši.

Srdce jeho bouřně buší...

„Přicházím si pro tě, hochu:

Nechci tobě býti kněžnou,

chci jen tvojí lásky trochu,

chci ti ženou býti něžnou –“

Ucítil, jak ruku sněžnou

vine jemu kolem šíje...

Činí stejně v rozechvění,

srdce bouřlivě mu bije:

„Tys to! Přeludem to není?“

S jásotem tak zvolal vroucím,

celoval ji na rty smavé,

oči líbal, vlasy tmavé

v plání lásky přehoroucím:

„Rci, že má jsi, navždy, jistě!“

,Stála bych zde na tom místě?’

„Po tobě jsem zmíral touhou!“

,Bez tebe svět pouští pouhou.

Často sama, v tmavé noci

slýchala jsem šelestění –

Kdo to? Nikoho zde není.

Věděla jsem: V tvé jsem moci –

U mého jsi lůžka stával,

ve snu se mnou v ráji hrával,

šeptal slova taje plná,

jako šumí o břeh vlna...’