REGINA ISOLANOVÁ. (IX.)

Ani šelest. V tichém ruchu

hodina již přišla duchů.

Lampa svítí. Matka boží

hledí vážně v smutku dolů

na Syna, jenž hyne v bolu,

na hlavě korunu z hloží.

Ticho vůkol o půlnoci.

„Sprosť mne viny, v tvé jsem moci!“

Kolem kříže ruku vine:

„Chraň mne, mocný Hospodine!“

v pláči volá abatyše.

„Hospodine, Hospodine!“

ozvěna zní kolem tiše.

Mrákota se nad ubohou

v smrtném spánku rozevírá...

Mizí cela. Pláň, hle, širá –

kráčí po ní bosou nohou.

Vidí do širého kraje;

osení kol bujné zraje;

za ním, rovny mračen pruhu

černají se širé bory;

na obzoru v polokruhu

nebetyčné strmí hory;

nejzáz – horské říše král –

šerý Ještěd vážně stál.

Zde u cesty, zde to bylo:

zde kles, raněn její rukou.

Dřevo spásy místo krylo.

Ha, co vidí? Novou mukou

srdce proniknuto krutě –

Ó, co vidí? Co to leží

pode křížem nepohnutě?

Tělo mrtvé, mladé, svěží!

V prsou vetknuta je dýka,

z rány rubínem krev teče!

Poznává již nebožtíka;

klesá, blíž se k němu vleče:

„Bože, v lásce neobsáhlé,

odpuštění, smilování,“

volá v vroucím celování.

Tu však jinoch povstal náhle:

Vymknul se jí ze objetí,

načež jako tajnou mocí

pozvedal se v lůno noci,

hle, již v oblak siný letí –

mizí... Ona za ním touží:

„Odpusť!“ Zoufale v noc volá.

Tajnou mocí ode země

pozvedá se náhle zdola,

hruď se touhou, bázní ouží –

již již letí – v mrak se hrouží –

pod ní mizí hory témě...

Beztvárné vše kol ní plyne:

Mlhy, mračna, jako v bouři

zdola vinou se a kouří.

Hle, tu světlo zdáli kyne.

Znenáhla zří: v jasné výši,

v skvělé záři nad oblaky

trůní soudce světa říší;

ona cloní před ním zraky.

Z jeho vlídně přísné tváře

plyne ona světla záře.

Kolem trůnu archandělé,

cherubové v záři skvělé.

Na temeni hory svaté

anděl držel váhy zlaté,

misky byly démantové:

Na nich vážil ctnost neb hříchy:

pravdu, jak ji lidstvo zove –

pravdy věčné pablesk lichý.

Pode trůnem věčné slávy

zříti nesčíslné davy:

milionů miliony

mizí – jdou – a mizí zase

podle trůnu, v tmě neb v jase,

jako víří hudby tony.

Zdá se bídné kajícnici,

že ty miliony zraků,

že zář nesčíslných lící

jsou jak tuče bouřných mraků

všechny na ni obráceny:

mizí síla hříšné ženy –

„Zavržena pro vše časy –“

zdá se jí, že slyší hlasy

s výše zníti v hromů zvuku;

vzpíná vzhůru k soudci ruku:

ruka rudá – zkrvavená;

ke trůnu se plazí žena:

„Odpustil jsi Magdaleně

pro velikou lásku její,

odpusť mně též, bídné ženě.“

Cítila, že shůry lejí

paprsky se víc a více,

cítila, že svaté líce

k zpovědi ji vybízejí –

beze slova – pravdou pouhou.

Přede trůnem Pravdy svaté

pojal cherub váhy zlaté,

na nichž váží ctnost neb hříchy:

v jednu misku démantovou

hodil zlatý vínek lichý,

který lidé slávou zovou;

V druhou ruka srdce kladla,

jehož lásky plamen tichý:

Hle! Hned miska dolů spadla.

Hlas tu zazněl s trůnu spásy,

který přečká svět i časy,

hlas tak jasný, lásky plný,

jako svaté hudby vlny.

„Jenom láska spasí tebe!“

Nepozvedla líce vzhůru:

„Nehodná jsem lásky nebe,

andělských nehodna kůrů...“

Náhle čela skloněného

dotknula se jemně ruka;

jí ze srdce ztrýzněného

jak by někdo snímal muka...

Známá ruka – Zvedla líce:

v miláčkovo patří líce,

oblité však jasem s výší,

proměněné světla říší.

„Vstaniž! dost jsi přetrpěla!“

Zář se víc a více skvěla.

,Smím-liž –’ šepce ona – ,výše?

V nevystihlé světa říše?

Odpustils mi?’ „Duše drahá,“

dí jí Adam, „v říši blaha

zde vše rmuty světa mizí;

zde jen láska čistá, ryzí,

beze stínu výš nás nese:

Věz, že k světlu duše žádná

bez lásky se nepovznese!“

Povznášel ji výš a výše,

jako pravé štěstí dýše

v rytmu hudby slavně, tiše

tam, kde Pravda světovládná.

„Odpouštějí se ti hříchy,“

dí jí Soudce všehomíra,

všemocný, však mírný, tichý:

„Spasila tě láska, víra...“