REGINA ISOLANOVÁ. (V.)

Kde se rodíš, báji zlatá,

nevystihlá lásko svatá?

Za mořem-li, za horami,

v nebi jasném nad hvězdami?

Žár tvůj v rozkoši hned hasne;

touhou ale, vzpomínkami,

protivenstvím, tajným hořem

vzplaneš svitem hvězdy jasné,

zářící nad věčným mořem.

Denně vídali se znova,

luny svit kdy stříbřil břehy.

Mladá srdce nával něhy

spojil v pouta démantová.

„Nuže, spěšme do mé říše,“

zašeptala jednou tiše.

,Do tvé říše?’ děl jak ve snu.

„Tam vše věčným jarem dýše,

prožijeme lásky vesnu,

celý život jako v báji,

jako prarodiče v ráji.

Odvedu tě. Oř můj čeká,

větrem vzletí do daleka.“ –

,Ach, tys přece Melusina?’

Dí on, na srdce ji vina.

Kráčejí tak v šepotání

tam, kde oř již nemá stání,

na bělouše jinoch sedá,

dívku v náruči své zvedá.

Věrny komoň dal se v cvaly

lunojasnou nocí v dáli.

,S bohem, rodné hory, lesy,

žírné nivy, drahá máti!

Čekají mne věčné plesy –

nevím, zda se syn tvůj vrátí...’