REGINA ISOLANOVÁ. (VI.)
Širý kraj se v dole jeví.
„Hle, již říši mou lze zříti!“
Mládci tuhne žilobití,
sní či bdí? On dobře neví.
„Tvoje říše – v Dubu Českém?“
„Čekal jsi ji nad nebeskem?
Bláhový! To žert byl pouze,
pravda ale mojí touze.
Celý kraj ten, kam zříš hledem,
patří mně: Ty se mnou vládni!
V okénku, hle, kaple hradní
světlo plane v jase bledém.
Kněz tam na nás nyní čeká.
Po oddavkách v okamihu
odletíme dále, k jihu,
v lásky říši. Co tě leká?
K jihu, v jara věčné plání.
Proč jsi zastavil však koně?
Spěš! Vždyť budem dole v honě –
Uzda padá z tvojich dlaní!
Ty mě děsíš svojím zrakem,
zlověstným je přistřen mrakem:
Proč tam hledíš, v ony strany?“
Stanul kůň, a skoro rázem
sestoupili oba na zem.
„Tys Regina z Isolani?“ –
,Ano, jsem, co při tom zlého?’ –
„Snad se lekneš jména mého.
Že jsem sedlák, myslíš asi:
Adam z Vartenberka slovu.
Byly kdysi také časy –
nepovstanou nikdy z rovů –
kdy kraj, jenž zde na dohledu,
patřil nám – tož mému dědu.“ –
,Aj, tím lépe!’ V udivení
Regina dí z Isolani.
,Žádné překážky víc není,
sám když patříš mezi pány.’ –
„Děd můj pozvedl své zbraně
pro vlasť, víru proti králi.
Vyhnancem sám umřel v dáli,
vyhnancem i já jsem také!“
,Císař smyje viny všaké:
milost neodepře tobě
za to, co děd spáchal v zlobě!’
„Lid můj po svém Boha vzýval.
až tvůj otec, krví rudý
chtě prý vyplenit ty bludy,
v kostel svůj je kázal štváti
fenami, jež vedli kati:
Sám se na to v smíchu díval,
jak je psi a kati rvali!“
Umlknul. A oba stáli
proti sobě jako cizí –
srdce dvě, tak čistá, ryzí –
stvořená jak právě k sobě.
Ticho kolem, jako v hrobě –
ticho kolem, jenom v dáli
sova houká v lesů klíně,
v močále kdes na dolině
žáby sobě skřehotaly.
Přes měsíc se mračna hnaly
z temné tuče*) odervány,
která zticha nad obzorem
nad lesy se nesla horem.
Bouř zní časem jako hrany.
Oba stáli proti sobě.
„Nevím, co můj otec činil,
zdali právem jsi jej vinil –
věčný sen sní dávno v hrobě.
Zdali za otce já mohu?
Chybil-li, to zanech Bohu –
on ví, co je pravdou, hříchem.“
,Dobře díš: však ona chátra,
již tvůj otec psy dal štváti,
ctí mě jako svého bratra.’
Nyní dívčin hlas zněl smíchem
šíleným, jenž hrůzou chvátí.
,Mohla bys mě milovati –
českých bratří vyznavače?’
Chvatně jako plaché ptáče
uděšené dravcem, vrahem,
mluví dívka přerývaně:
„Břitký hrot viz této zbraně.
Stop ji třeba v srdci drahém,
nech mi potom zvoní hranu –
miluji tě, nepřestanu!“
On jak socha stojí, hledí,
němá ústa slova nedí.
Kde jest, dívko, tvoje pýcha?
Na kolena nyní padla,
mluvíc k němu vroucně, zticha:
„Moc, jež v srdcích našich vládla,
vládne posud! Co nás dělí?
Víra naše stejně čistá,
v jednoho věříme Krista!“
Bolně se jí rtové chvěli.
„Což mám pro ten život celý –
pro věčnost tě ztratiť zase?
Není možná – smilování;“
děla v něhyplném žase:
„Odřekni se víry svojí –
kněz nás ještě dneska spojí.“
Adam smutně hleděl na ni:
Nikdy v té ji nezřel kráse;
zrak se kloní znenadání
k zvyklé její břitké zbrani,
jež jí tkvěla v zlatém pase.
Náhle prones v odhodlání:
„Za veškery světa slasti,
neopustím svojí vlasti –
nezradím svých otců víry!“ –
„Otců víry,“ vzdech kraj širý.
Jako vymrštěna střelou
dívka vzhůru vyskočila,
jak by dřímající síla
vzkypěla v ní krví vřelou
hrdých pánů z Isolani:
„Muži drahý, milovaný,
poslední to slovo tvoje?“
Čarokrásná je v svém bolu!
sám že Adam unesený
nepomněl, co tyto změny
mohou přinášeti spolu.
Zahleděl se v vytržení
na tu čarodějnou vílu –
Ona ruší jeho snění:
„Odřekni se svojí víry –
pro mou lásku,“ děla temně.
,Ani za korunu země
lásku tvou, ba svět ten širý –’
Nedokončil – blesklo cosi...
Jako strom, jejž bouře kosí,
klesl jinoch ušlechtilý
s utajeným vzdechem k zemi;
zbarvily se roucha lemy
vřelou krví v stejné chvíli:
Běda! Břitká dýka tkvěla
v prsou ubohému hochu.
Stála proměněna v sochu.
Náhle klesla podle těla,
vzala v náruč hlavu bledou,
celovala ústa, líce,
kadeřavé měkké vlasy...
Kam tě myšlenky tvé vedou?
Neprobudíš, dívko, více
ku životu mrtvé krásy!
Marně voláš zašlé časy,
navždy odešel tvůj druh.
K nebi zeje v prsou rána,
pusta jesti sličná schrána,
v které spanilý dlel duch.
„Odpusť, odpusť,“ volá ona.
nevýslovný bol ji kruší:
„Nezvedne se tmavá clona,
která kryje taje smrti,
nepřivolám jeho duši?
Šílenství mě, Bože, zdrtí...“
Marně odpovědi ždála.
Posléz němá, děsná vstala:
„Konala jsem tvoji vůli,
Pane věčný nad nebesy?
Bdím? Či žiju v děsném snění?“
Jasný blesk v tom mračna půlí.
Nářek dívky zoufající
mísil se ve bouře znění;
sterou ozvěnou zní v lesy:
„Zhynul – zhynul, již ho není!“
Zašuměly širé hory
jako ve snu rozhovory,
ozvěnou zní hlaholení:
„Zhynul – zhynul – již ho není!“
V potůčku, slyš, vlna vlně
šplouná, šepce tajeplně:
„Již ho není – není – není...“
Jako přelud v záři blesků,
jejžto Litice zlé honí,
zříti dívku na komoni
k Dubu hledat temnou stezku...