REGINA ISOLANOVÁ. (VII.)

V hradní kapli lampa září,

ticho vládne kolem svaté.

Venku bouře hospodaří:

Kvílí divě Melusina,

okny záře blesků siná

padajíc mře na oltáři.

Kněz, hle, čeká – marně asi:

Jedenáctou s věže hlásí

hodiny: Kde zasnoubení?

Žádné známky po nich není.

V sále velkém pro snoubence

hostina a snubní věnce.

Venku bouř se více vzteká.

Ku knězi děl stařík vrátný:

„Předtucha mě divá leká.

Sen jsem měl dnes tuze špatný,“

mluví stařík povídavý –

„vidění krvavé hlavy,

s kterou hraběnka, má paní –

zbav mne, Bože, všech mých hříchů,

hrála sobě tady v smíchu!“

Dupot zazněl znenadání –

dupot koňský po nádvoří.

Otevrou se kvapem dvéře:

Regina se jimi béře;

v očích divý svit jí hoří:

jako blesky v mračnu září,

planou oči z siných tváří;

vlasy, tmavé nad noc černou,

visí divě rozpoutány –

má sic loutnu, družku věrnou,

struny jsou však přetrhány.

U pasu jí chybí dýka –

v bílém šatě skvrny rudé –

„Kde je ženich?“ – Dívka vzlyká:

,Bože,’ šepce. ,Co to bude?’

„Potkali, jste zákeřníka?“

kněz dí dále s hrůzou, živě. –

,Ne!’ lká dívka zoufanlivě,

,nevím, kde je ženich asi –’

Starý kněz zří na ni přísně:

krve pruh, jí oděv třísně,

domněnky v něm budil žasy:

„Nevíš, paní z Isolani?“

Opáčil kněz svoje slova.

,Nevím,’ dívka praví znova.

Zmateně zří na vše strany.

Hle, tam nad krbem tu sochu:

Kohout, zkován rukou mistra;

nohu zdviženu má trochu,

hlava jeho hřebenatá

trčí pyšně povypiata,

z ní se blyští očka bystrá,

chvost má černý, křídla zlatá.

Sto let jistě, ne-li déle,

kohout, symbol mysli smělé,

z krbu po síni se díval.

Českým bratrům také býval

víry symbolem vždy bdělé.

Dívka hledíc po komnatě,

„Přísahám,“ dí, „svatosvatě –

O té vraždě nevím jistě!

Nech ten kohout na svém místě,

na své stráži odstaleté

třikrát zapěje nám hlasem,

vím-li o té vraždě kleté!“

Zablesklo se stejným časem:

Na krb Regina zří náhle,

couvá, bledne, sotva dýše:

Zdá se jí, žeť kohout živý –

Bohpomozi! Jsou to divy?

Rostou křídla, černý chvost.

Z jaké bohopusté říše

příšerný to povstal host?

Z očí jeho planou žáry

třepe křídlem, hrabe spáry;

Třikrát zakokrhal táhle –

Udeřil blesk. Do základu

otřásly se stěny hradu.

Děsně vzkřikla dívka mladá,

padla, jako mrtvý padá.