REGINA ISOLANOVÁ. (VIII.)

Tak se před jeptiškou neslo

uplynulé mládí celé:

Jitřní hvězdou vzešlo skvělé,

padající hvězdou kleslo.

Viděla pak v duchu sebe,

jak se stala řeholnicí,

aby usmířila nebe

rovna Máří kajicnici.

Rozdala své statky hojné

na úmysly bohabojné,

ostříhala bujné vlasy,

v klášter pohřbila své krásy.

Přísnou kázní, trýzní těla,

na vše zapomenout chtěla:

Marně! Jako stín se vleče

za tělesem v slunce svitu,

tak zří často v noční tiši

dýku v prsa mládce vrytu,

ránu, z níž krev proudem teče.

Zvolena jest abatyší

pro svůj rod i pro své ctnosti.

Darmo se však modlí, postí:

O půlnoci zase slyší

vzdechy jakés, šepotání;

Adamův to hlas je milý,

plný lásky i v té chvíli

děsné – v samém umírání.

Stálá trýzeň duše, těla,

podlomila její síly:

černý druhdy vlas se bělá,

tělo víc a víc se chýlí.

Před časem již zraje k hrobu:

cítí blížiti se dobu,

na pravdě kde stane boží.

Smrti poslové se množí

kvapem, jako v bitvě děsné

porážka kdy dokonána:

Pod ranami vojín klesne,

cítí – sotva dočká rána.