ŘEHOŘ VII.

Z mlhy zapadlých století noří

obličej tvůj mi zsinalý bledý,

přísné rysy tvé, stažené v hoři,

obočí přímé, zapadlé hledy,

oheň v nich hoří!

Což tě vzbudilo dlouhého ze sna,

vzbouřilo z hrobky kamenné z tlení?

Ještě nepřišla církve tvé vesna,

po níž jsi toužil v bláhovém snění,

hodina plesná!

Všechen zápas tvůj bez konce dlouhý

s caesarů mocí, velebný kmete,

marný, marný byl, fantom tvůj pouhý;

stejně dnes pýcha církev tvou hněte.

Kde sen tvé touhy?

Tvoje askese, v nichž jsi se strávil,

vise tvé, v nichž ses k nebesům vznášel,

výhně nadšení, v nichž se duch tavil,

nepřítel – vítěz posměšně zhášel,

k smrti tě znavil.

Na rtech s žalobou odešel’s v kraje

neznámé těm, již světu jen žijí,

zlobou poražen, bolest svou taje,

odešel’s v stíny; nesklonil’s šíji

odumíraje.

A dnes! proč jsi jen z hrobky své vyšel!

nepřišel čas tvůj, vítězství chvíle,

ještě deptá se pravda; co’s slyšel,

nebyl křik plesný církve tvé milé –

proč jsi jen přišel!

Ještě rdousí ji v krvavém boji,

k zemi ji tisknou, sníženou sluhu,

ještě vyhnanci nástupci tvoji,

v slzách jich posud nezlomil v duhu

Bůh milost svoji!

Vrať se v hrobku svou, velebný kmete,

vrať se spát, starče s přísnými tahy,

s bolestí, jež tě v záhrobí hněte,

daleko čas je, nežli mír blahý

církvi tvé vzkvete!