REJ ČARODĚJNIC

Kde skalná hora pne se v mrak,

svůj mladý pastýř zvedá zrak,

hruď divnou se touhou mu chvěje.

Kouzelná noc dnes májová!

V půlnoc až nová luna vzplá,

žen divých tam počnou se reje.

Kdo v čarokruh jich vejít chce,

kořání sobě laskavce

ať při jarním natrhá hromu.

V divém kdo reji, neznaven,

vytrvá s nimi v nový den,

ten s pokladem vrátí se domů.

A pastýř, jako běsy štván,

opouští v taji z klestí stan

a k tajemné hoře se plíží –

Nedbá, že stádo děsí vlk

a v chatě tam, již stíní buk,

věrné že srdce stesk tíží!

Jak čáry zmámen chvátá dál,

přes zmole, strže, srázy skal,

kde témě se hory v noc zvedá.

Tu stane posléz, v zem jak vbit –

Tam palouk, stopen v luny svit,

a na něm – běda, Ó, běda!

V žen divých reji strašlivém

tu skála chví se, duní zem,

vlá kštice, dme ňadro se holé –

Směs těl tam v kruh se proplítá,

tu rohy, srst a kopyta –

to s ženkami ďábli tu v kole!

Uprostřed na stolci ze zlata,

obluda civí rohatá,

ohnivé žezlo v spáru.

Z dračí jí tlamy šlehá plam –

běda, to kníže pekel sám,

to temnot je duch a zmaru!

Hrůzou se hochu úží dech,

chce prchnout – marný však tu spěch,

rej strh jej – Ó, běda, je ztracen!

A půl živ, zdrán a lkající

v divé se zmítá směsici,

jak list, jenž vichrem je schvácen.

Ó, zda jen Bůh ho vyslyší?!

A v zmatku, tísni nejvyšší

křížem se poznamená.

Tu z ďáblů, ženek – jaký div! –

jen trochu par – a trůn kde dřív –

pustá jen skalní stěna!

I na kolena poklesá

a zrak pne v jitřní nebesa,

a slza mu po tváři stéká –

A Bohu vroucí chválu vzdav,

tam chvátá, tich kde dříme brav,

a věrné kde srdce ho čeká.