Rej počasů.

Jak druhdy nesmrtelná z pěny

se vynořila Venuše,

tak Vesna letíc křídlem změny

sny sladké hází do duše.

Ve amorettů bujných změti

k nám letí,

pták neustává ani pěti,

svět chví se v divé předtuše.

A léto, Ceres triumfálná,

jí hnědou ruku podává,

šíj sžehla jí zář slunce palná,

kol dýchá růží záplava.

Tlum dětí v rybníce se koupá,

z niv stoupá

dech opojný a motýl houpá

se na klasu, jenž uzrává.

Ji za ruku v tom jeseň chytá

chtíc vstoupit její na stolec,

toť Bacchantka je revou zpitá

a básník její milenec.

Jí ve zraku plá zamyšlení

a v snění

tvář obrací neb v zafičení

jí první vichr šlehá plec.

Za nimi zima – Proserpina

se dere, bouří plný klín,

šat sněhový ji obepíná

a skráně koral řeřabin.

Však co tak dumá, ani neví,

že zpěvy

se chvěje vzduch, že za ní zjeví

se brzy Vesny zářný stín.

Tak oblétají v družném víru

zem naši, dcery rajských niv,

z nich každá plna blaha, míru

své vděky staví na odiv.

Za jejich rejem žití naše

tak plaše

jde od kolébky do rubáše

z nich největší jsouc božský div.