ŘEKA APOKALYPTICKÁ.

...skrz věků pustiny proud širý valil se

ne vodstva vlhkostí, však tvarů rozruchem.

To trůny královské, knih spousty nesmírné

i světic lilije, okovy otroků,

harf snivé trojhrany, na něž snad andělé,

snad ženy hrály kdys, zničená sloupoví,

pod nimiž zástupy se jednou modlily

a jindy rouhaly, dál srdce milenců

paprskem vášnivým desetkrát proklaná,

a stoly ze sloni, jichž nohy zlomila

tíž zlata nesmírná uprostřed orgií,

a těžcí slonové, již údy drtili

ve bitvách divokých, jež kdysi vzplanuly

pro lesklé tiary či bílá těla žen,

též rýče zubaté, ztupené půdy tvrdostí,

přístroje učenců i herců škrabošky,

oltáře zbořené – to vše se valilo

širokým řečištěm klikatě tekoucím,

pustinou bez konců – prostorem – věčností!

Z tohoto chaosu co chvíli vyplula

nad povrch pohnutý bledá tvář člověka

a lačně zírala, ach, záři slunce vstříc!

Tam v dálce, vysoko, stín kondora se mih’,

myšlénka zbloudilá do tajů neznáma,

a člověk zmizel zas a dál se valil proud,

na břehu kteréhož sfinx snila strnulá – – –