Řeka se vlní,

Řeka se vlní,

světelné polysky

její hladinu plní

a větru otisky

jak pocely na ni dopadají.

Cítí to laskání větru

jen na povrchu

jak rozkoše sprchu,

nebo až do hlubin?

A co mu za to dá,

hluboká, tajemná,

šumem svým?

Tam, v rákosí,

dotekem větru třtiny se znesvářily

a čirky klábosí

po ranní koupeli.

Vody se nabažily

a teď na slunci se hřejí,

s jeho ocelí

meče křídel kříží

v rozmarném doteku.

Takové čisté ráno je,

že tvor tvoru neublíží,

leda člověk člověku.

Proto samotu hledám

v čisté rose trav,

která má na tisíc hlav,

a přece mysl jen jednu.

Vím o ní.

Však než ji zvednu

v podobě jednoho květu,

jenž lačen rozvití,

v zlato blatouchů se zachytí

mých vlastních myšlenek svět –

a já budu řece a louce té,

zlíbané, rozkvetlé,

žehnat a závidět.