ŘEKA SNŮ A SRDCE BÁSNÍKOVO.

O řeko mohutná, jež nespoutána se valíš

a v změti myšlének v balvany ztuhlých

proud zlata žhavého tříštíš

v hvězd roje pršící temnotou věků!

Pod okny poetů učených příliš

svůj hučíš dunivý hymnus,

však oni nechápou tebe,

knih přežvykujíce litery mrtvé.

Však srdce básníka, jež poletuje si volně

na svého rozmaru hrajících vlnách,

svých peřejí jato jsouc písní

se zamyslí lehce a zůstane státi.

V něm ozvěna věků s tvým rhytmem se pojí

ve paprsků tance jásavé písně,

by vše to zblednouti smělo –

ach, třeba jen před krásou venkovské dívky.