ŘEKA.

Požehnaná Řeka, božská Řeka,

ze srdce jak země vytrysknula

z otevřených ňader, z boku Boha,

v dálku plula.

Hluboká to byla Řeka, rudá.

pyšné nesla lodi mezi břehy,

písně dobývavé zněly, touhy

plné něhy.

Jako obří křídla archandělů

na stožárech bílé plachty vějí,

na purpuru velkého se Jitra

odrážejí.

Velká Města, s trůny svými Říše,

Králi korunu a zlatohlavy,

přišli sem se shlížet, odrážet v ní

blesk své slávy.

Chtěli zúrodnit své libosady,

zvýšit úrody svých zchudlých polí,

rozvedli ji zotročenou žlaby

po údolí.

Z bouřlivé teď Řeky stal se pramen,

který smutně řine lučinami,

nenese už lodí pyšných zbožím,

drahokamy.

Visionáři jen přicházejí,

snílci dálek v dumách na břeh sedli,

ouzkostí svých tuch a hněvem vášně

v skráních zbledlí.

Přemýšlejí... svedem Řeku svatou

do řečiště znovu zhloubeného,

po pramínku svedem do řečiště

svobodného.

Zahřmí vlna její v dálku dálek,

slavně zabouří v své velké ústí,

prošlehaná Slunce žárem, bude

v moře růsti.

Zakolébá loď se naše na ní,

pyšně pozvedne se se stožáry,

dobývavé písně rozpálíme

svými žáry.

Prapor náš s ní vroucně zaplápolá

na purpuru toho Svatvečera,

po němž žhavě toužili jsme v pláči

ještě včera...

A já vkročil v těchto snílků řady. –

Jen když slábnem časem k resignaci,

slyšíme jak slavně z dálek Příští

zaburácí. Zaburácí.