ŘEKA

Z lůna země,

z podsvětí Krakonošovy říše,

vybíhá čilý pramen

jak dítě dovádějící

ve věnci květin nebo oblásků hravých,

uniká matčině dozoru do světa smavě,

prolézá smrčím, laškuje s úsměvy lučin,

plní studánky pro dívky nebo se honí s vánky,

žvatlá a prozpěvuje si

pod hvězdnou vlajkou.

Pak sílí dešťovým křtem

i stružkami, které loká,

touží po kamarádu,

najde jej u vrb dumat,

připojuje se k němu,

je to již vážný jinoch,

spěje nejen již poli a háji,

kol vrchů s fantomy hradů,

zvědavě zajde i do dědin k lidem,

očišťuje jim těla,

dodává svěžest i ryby do domácností,

roztáčí křídla mlýnů,

počíná si jak chasník, jenž učí se řádné práci.

Pak dozrává věkem,

poznává, že je v spojení síla,

cestou se s mnohými potoky druží,

roste v mohutnou řeku,

jež se žene v dál výbojně, prudce,

hledá překážky, aby je překonávala,

chce vybouřit vnitřní svou sílu,

pohání tovární stroje, na plecích hostí lodi,

proudí a šumí velkými městy,

jež zrcadlí na svých vlnách,

v objetí jímá plavce a hemží se živočichy,

je dobroditelkou lidí i jejich metlou,

řítí se kupředu, vábena cirkusem světa

strhuje dravě s sebou pobočné řeky,

vzpíná se jako kůň a hučí jak vichr,

dychtí být stále větším, smělejším živlem.

Posléze před sebou vidí vodního obra,

který na ni již čeká jak na svou nevěstu z dálky,

chtivě se v náruč mu vrhá

jako ženichu svému,

jemu se oddává vroucně, v lásce s ním splývá,

tvoří s ním jedinou bytost:

volné, nesmírné moře.

A všechny řeky a moře širého světa

kouzlí mlhy a mraky,

jež po nebi bloudí jak nádrže vláhy,

z oblak se v zemi zas vrací,

aby zplodily zdroje, jež změní se v potůčky, řeky

a tyto v pravěké moře.

Ó božská kráso

divů metamorfosy hmoty!