Řeka.

Byla jak dítě – tenký byla pramének

blýskavý mezi hrubozrným pískem. –

V obrovském tichu bezlidném

ji Stará Země porodila

pod stromy jmelím zelenými,

pod sešeřenou hloubkou sosen kosmatých,

v obrovském tichu travou zpívala

z vápenných, rozklíněných skal...

Groteskní černé sosny ležely

jak transparenty slunce zažloutlého

na roztřesené její hladině.

Jak černé pijavice tlusté kořeny

a plachý stín jen přišel píti z ní,...

co ona slávou zpívala a rytmem žití...

Ó příliš důvěřivá, sešeřenou nocí,

když za ní lesy dozpívaly píseň,

v měsíčnou pláň se z roklí vylila.

Jak černé, klepající mlýny chytly

ji potměšile v kola groteskní,

že s bolestí v prach roztříštěna hebký

zavyla s šumem bouřně padajíc!

Jak ohromena, po špičkách šla travou,

jak ohromena, tiše po špičkách

do mýtí truchlivých, kde stříbro měsíce

v své půdě břízy řídké zapustilo

a v mlhách sešeřených pole rákosná...

Ó chtěla grandiosní klenbu nebes

a kosmos teplým klidem svítící,

hvězd píseň vyzpívanou Neznámému

roztřásti na své hladině

a slávu Noci před zrozeným dnem

a Jeho stopu zlatou!?

Tu vyšel první člověk smutný

do světlé záře sunoucích se par,

z mlh tulák vybelhal se plání...

Krvavé hadry sundal s nohou zamodralých

puchem a hnisem, v nichž seděla Smrt,

v ni ponořil své rány mokvavé...

A obzor temněl se a temněl v dál,

mhy zhoustly v rovinách, kde jíkal pták,

hnis hřbitovů, puch lidských dědin

zavíval s břehů pohřbů requiem...

Stružkami tekly kalné nákazy,

v bažinách hnily, z prorvaného dna

jak vředy v ní se vyvalily, luhy,

rozpitý močál vedly uspat v ní,

po větru zaplakalo pohřbů requiem...

Tu vplula do kloaky města... Okna

svých světel střepy házela jí na hláď

a čáry domů protáhly se tajemně

na vlnách svraštěných

a stromy chorou zeleň, kytky se říms načechrané

spouštěly do vln kalných zrcadel.

Tu karrikatury bytostí lidských křepčily,

tu vyla píseň bezstarostných veselí,

lidského masa rozvířené orgie

stád spolčených, vklíněných do sebe

společnou bolestí zděděných Vin...

Dny, zakuklených mučedníků dlouhé sbory,

na horké dlažbě vydechovaly morově

puchem degenerace zhoustlých mass

nedoživených bytostí...

Zoufalství vedle Radosti svítilo z mozků zornicemi

jak lampy shořelé pozdními věky

vyssátých duší dlouhou cestou,

kosmickým přerodem bytostí...

A z kloaky města vyšumíc otrávena

si mrtvoly první nesla, v slizu zeleném

je vynesla, šumíc pohřbů requiem

na teplé písky beznadějných dnů...

Kam jdeš, ó duše moje? V daleku

již nové Smutky vidím nořit v tebe

vrcholy nejvyšších svých věží...