ŘEKA.

Pod patu srázu zaryta tmou z hloubky začala sníti,

uprostřed hvězdy zrcadlí a teskně pláče v sítí.

Široko rozlít se nemůže, má tvrdou skálu v boku,

a na dně těžké kameny jí brání v prudkém toku.

A řeka pláče, řeka sní, sen sílu bystřin jí vrací,

a do jiter se probouzí s včerejší resignací.

Je možná, za pár tisíc let, že břehy se jí slehnou,

než hvězdy plavat nebudou, a kameny se nehnou.

Zemdlena dále poteče ve žlutém světle denním

a bolesti své v noční tmě si bude hojit sněním...

Znavena hloubkou, kameny, když kraj se začne smrákat,

rozsvítí hvězdy nad tůní a v sítí bude plakat...