Rekláma.

Ty dcero zisku s bubnem na pléci,

již Heine poznal, co ten buben zmůže,

kam před jeho jen třeskem utéci?

Zde nestačí již rhinocera kůže!

Co bohatýři, věštci odvěcí?

co laury věků, tvé kde prší růže?

Ty’s Babel, Paříž, Vídeň, Panama! –

A sluješ rekláma!

Dnes mladík vychrtlý a dlouhovlasý

na dvéře slávy bušil řadu roků,

chtěl vypáčiti z kořen bránu krásy,

svět dobýt mnil za refrén svůj i sloku.

Jak chudák bloudil! Sotva že se hlásí

pod prapor tvůj a ty mu vstoupneš k boku,

jest roztříštěna veřej Neznáma –

Ať žije rekláma!

Dnes jirchář – třeba Kleon nazývá se –

však zítra v ruce otěže má státu,

jak začal chytře v tvém se slunit jase,

jak pyšný páv dnes chodí v majestátu.

Ba mnohé mlátem vypasené prase

dnes v šarlatu se pyšní, ve brokátu,

a dobře má – tvůj buben neklamá –

Ať žije rekláma!

Sen duše své a práci mnohých let

papíru svěřil umělec neb štětci,

co plátno pěničkou dnes v keři pět,

kde pouze planý hloh a skála svědci!

Je třeba, hejl by na vějičku sed’,

ach, oč jsme dále nežli byli předci!

jak pevný cíl dnes plane před náma –

Ať žije rekláma!

Ze sloupců novin a z návěští rohů

všech ulic křičí, lomozí a třeští,

sta tvoří mistrů, generálů, bohů

a parkety všech jako služka leští.

Jen jejímu se bubnu svěř a rohu,

čím hlučněj on a pronikavěj vřeští,

výš stoupáš – když se žebřík nezlámá,

a s ním i rekláma!