ŘEKLO MÉ SRDCE...

Řeklo mé srdce vůli mojí:

Proč mučíš mne v stálém nepokoji?

Proč lámeš můj růst? Proč trháš můj list?

Proč v koruně ničíš píseň hnízd?

Chci sladký vzduch jarní v závrati jmout,

chci větve své k létu rozepnout,

chci vonět, chci vábit, chci šumět, chci kvést,

chci zlato slunce, chci stříbro hvězd. –

Řekla má vůle srdci mému:

Dobře se děje zhýčkanému!

Léta jsi těkalo ze slasti v slast;

mne nebýt, neznáš trpět ni vlást.

Jsme zrozeni k činům, či zrozeni k snům?

Jsme voda a pára, či blesk a chlum?

Já paní, ty rab jsi, já ruka, ty věc,

mým rozkazům klaň se, jak větru svit svěc.