Rekonvalescentka.

Na postýlce slabá tak leží,

a sotva že odpoví,

svou hlavičku pozdvíhá ztěží

z bílého krajkoví.

Tak stále si s prsty jen hraje,

jak z vosku ty bezbarvé jsou,

a uprouc zrak do oken, ssaje

vzduch s letní pohodou.

Jen přijde-li přítelka stará,

jíž šestnáct jak jí je let,

cos v oku jí teplého hárá

a úsměvem chví se ret.

Prs vlní se zlehka a zvolna

a ruměn se na líci mih,

i vráska ta na čele bolná

zmizela v paprscích.

A matka ta starobná, zase

jak vítá úsměv ten!

Jí zdá se v tom slunečním jase

zas nádherný dnešní den!

Hned šatečky šije jí dvojí

s tou bílou stuhou jak sníh. –

– A zatím zase se bojí

těch probděných nocí zlých!