Rekrut.

To byly v Čechách děsné hony,

když týral vlast, až ztrnul cit,

ten král, jejž šňůrou od záslony

chtěl vlastní otec uškrtit;

jenž holí býval bit i pěstí,

než země vrhl do neštěstí;

ač velkým zván, přec že byl lhář,

i po smrti mu vrhám v tvář.

Ó žel, že nestalo se, věru,

jak První Vilém na tom stál

by ve Frankfurtě pod sekeru

svou tvrdošíjnou hlavu dal,

než Kladsko vzal a Slezsko celé,

by drábi měli živitele,

a v ňadrech hostě klam a lež

vtáh’ do vlasti nám na loupež.

Vše pleně, co mu stálo v cestě,

až k Nise přišel se dvou stran,

a Čechy zhubit chtě v tom městě,

dral mocí do jeho se bran;

leč vrchník Rajský odhodlaně

děl: „Juž jsou zde, tož vtrhnem na ně;

ty Brandeburky zmůžem snad?!“

Však nezmohli, a Rajský pad’...

Klíč Slezska zlatý maje v spárech,

té noci ještě jako tchoř

při loupežích a při požárech

táh’ v Kladsko a vzal Ratiboř,

leč sláb jsa lidem, za vojíny

bral ženám muže, matkám syny;

což přísahy mu? těm se smál...

„Je zákonem,“ děl, „co chce král.“

Tak k Dušníkům kdys přišel z rána –

rost hřeben mu i rostla ráž:

„Mne, lide, za svého měj pána,

a doplň pluky mé i stráž;

sem, všickni, sem! Že odpor zmohu,

to přísahám zde Pánu Bohu;

jste moji – bude celá říš –

kdo neposlechneš, uvidíš!“

Šli někteří, leč prchli mnozí,

však schytáni jsou napořád,

a Bedřich úšklebně jim hrozí:

„Já ukáži vám, co je řád,

že na palicích vlas vám vstane!“...

„Ach, odpusť nám to, mocný pane,

a vřaď nás, když to musí být...“

A Bedřich: „Hle, jak zkroť ten lid!“

Leč jeden vzdorovitě stojí...

„Ty neprosíš? Proč? Odpověz!“ –

„Já, pane, nemám duši dvojí

a nechci v nepřátelskou směs;

jsem svůj a Čechem krví, tělem,

jak mohu s vlasti hubitelem?

Ne ne, Bůh chraň! Leč hned chci jít,

až královna mě bude chtít.“

„Jak? Co že? No, jsem při kuráži;

hej, lazebníku, rychle spěj,

zde na té levé dolní paži

mé jméno chlapu vypíchej,

a hodně velké, rychlým spěchem,

by věděl chám, že není Čechem,

že rodný jeho země kus

už královnin má soupeř, Prus!“

Hned mládci šat byl stržen s těla;

ač bránil se, byl přemožen,

a cizácká co zpupnost chtěla,

v ráz stalo se. – „Zda je to sen?“

vzkřik’ jun. „Hle, u ran Krista věčných,

znak hnusný z písmen začátečných

a pruský orel znaku spod –

ne ne! To klam! Ne ne! To svod!“

A hněvem statná hruď se třese,

že znamenán jest jako brav

a ve svalech znak Prusův nese;

i skáče zlícen v Němcův dav,

a vyrvav palaš prvé stráži,

sil vzmachem uťal znak i s paží,

ji králi k nohám vrh’ řka v spěch:

„Zde je tvůj znak; teď jsem zas Čech!“

Jak skály stojí pruské voje,

a hrůzou ztrnulý dí král:

„Lid takový mít v tísni boje,

kdo potom by mi odolal?

V mém rychle obvažte jej stanu,

on krví smyl svou robskou hanu;

víc v Čechách takých-li jak ten,

pak marný boj! – Ven z Kladska, ven!“...