Rektor Halfar.

Rektor Halfar byl hoch dobrý,

byl hoch tichý, byl hoch hezký,

ale škaredou měl chybu:

i v Těšíně mluvil česky

před okresním inspektorem.

A když tak se rektor spustí –

Víš, jsou hříchy v katechismu,

co se nikdy neodpustí.

Léta táhnou, vlasy řídnou

jako listí před jesení.

Halfar pořád za mládence!

Pro Halfara místa není.

V krčmě zazní skočná hudba.

Právě v kapli dalo slovo –

co by mělo deset roků

čekat děvče Halfarovo?

Přijdou páni: Škola polská!

Burmistr v klín ruce složí.

Ale zpurný Halfar učí,

jak mu káže zákon boží.

Tich po mezích chodí rektor,

bez úsměvu, bez myšlenky,

v krčmě v noci sám za stolem

hledí k zemi, hledí sklenky.

V horký večer na klekání,

když se jednou ve vsi zvoní,

vrazí děvče v černou jizbu:

Rektor visí na jabloni!

Bez modlitby, bez slzy ho,

jak při hříšné duši jisto,

v roh hřbitova zakopali,

a tak dostal Halfar místo.