REKVIEM (II)

Matka něžnou rukou pohladila

po všechny dny svého života

veliké to dítě bezelstné.

Tato duše od dětství už pila

lásku, již dá srdci samota

i ve vřavě bojovného dne.

Ta dvě věrná srdce věrně bila

v noci chimér, kdy zlá mrákota

jako upír duši zalehne.

Nezhynula duše. Byla – žila

pro vítěznou slávu poledne.

Žilo veliké to srdce, žilo.. Žilo,

i když den se chýlil, tichnul boj,

veliké to srdce rekovské!

I když mlhy přišly, i když obnažilo

bolest malosti a pochyb roj

na dně roztesknělé duše své..

Bilo pro budoucí a o zítřku snilo,

nepřemožitelný zřelo voj,

šiky odvážné a šiky zlé,

s nimi šlo a s nimi zápasilo

pro své obě barvy královské.