REKVIEM

Hlas chrámu šeptá: „Barvám odumři,

kleč na pokání v popelavém šatě!“

„Dívej se za všechny, kdož neuzří,“

zář o ruku mi zazvonila zlatě,

„dívej se za toho, kdo včera byl,

tvou jedinou buď modlitbou tvé žití!“

A já se dívám. Jak bych zář tu pil,

jak bych ji očima měl mrtvých vpíti.

Čím zírám v světlo, není jen zrak můj,

mnou tisíc očí shasnuvších se dívá,

mně jásá duha v oknech: „Pamatuj,

že olejem já temnoty jsem živa!“

Nechť ve věčnou se lampu promění

má zmatená, má duše milující,

jež nezemdlena kmitá v rozchvění,

jak vzduch se třese nad rozžatou svící,

kéž viděním se plní slunečná,

však lidsky slabá moje zřítelnice:

Druh kráčí za druhem. Až půjdu já,

mé oko vzlétni v blesk té blýskavice,

jež na časy se od pradávna dní

v svých hříchů pokoře, v své pýše zbožné

nám na obloze našich očí chví

a jednou přec až v smrti zrak se prožhne.