Rekviem.

V té noci bezcitné,

když’s umíral

tak daleko,

ó bratře!

na loži Zničení,

na loži Zmaru,

v tichu mé komnaty,

kde bojácně

chvěly se, kmitaly

osamělé

paprsky lampy,

zavály peruti,

mystické peruti

anděla Smrti...

A v zrcadle paměti,

v té hladině šeré

a omžené,

kam se Smutek díval

tak často již

s bledou sestrou svou,

Vzpomínkou věcí zašlých,

známé Tvé rysy

se zjevily,

znaveně vlídné

rysy

Tvé tváře,

bratře!

Zavály flóry,

smuteční flóry

v duši mou pustou...

Zazněly rytmy,

pohřební rytmy,

v duši mou plachou...

Smuteční flóry

bolestí tušených,

tragické tóny

za ty, kdo zemřeli,

akkordy těžké

chrámových rekvií,

váhavé rytmy

vzdálených pohřbů,

kovové žaly

kvílících hran.

A v zrcadle paměti,

v té hladině němé

a mrtvé,

kam se dívalo

tak často již

Zničení

s bledým bratrem svým

Zoufalstvím,

strhané rysy

se zjevily,

strhané rysy

Tvé tváře,

bratře!

Bledý stíne,

mizející v Neznámu!

Bledý stíne,

můj bratře!

Není-li přerváno

vše, co nás vázalo,

vše, co žilo

mezi námi,

nezchladlo-li dosud

teplo Tvé přízně,

neprahla-li všechna

vůně Tvé lásky,

skloň se nad mým ložem

v době půlnoční,

oblij mne Svým stínem,

přikryj mne Svým stínem,

mystickým stínem

a vzdychni

tu celou něhu

Své lásky

v studené čelo,

v mrazivé údy,

v mou duši

hynoucí, mroucí

po Tobě,

bledý stíne,

mizející v Neznámu,

bledý stíne,

můj bratře!