REKVIEM.

Má láska umřela a moje srdce s ní...

Nad nimi v mohylu se upomínky sklenou,

v nich ještě po čase se duše rozesní,

až touha přemůže ji, nudou unavenou.

Jich píseň příšerná ji pohne k hoři zas,

že krví opláče, co údělem jí není,

to vše, co jiným dal jich mládí slunný jas

a jí jen samota to slibovala v snění.

Ach, jenom z pohádek jí kvetla jara zvěst

a láska zůstala jí nezjeveným bohem,

v něj ona věřila ve spleti smutných cest,

však večer nastal už – a k cíli dál je mnohem.

A v staré samotě, v tom pustém hoři svém

a v ňadru s pustotou a oči pláčem rudé,

v mlh šeru večerním, jak podzim truchlivém,

své lásky mohylu i srdce hlídat bude.