Řeky naše.

Labe, z našich řek největší,

splavné jest a rybnaté;

Vltava se chlubíc ječí,

že má perly bohaté,

Votava zrn zlatých nese,

v ní též perla svítívá;

drahý kámen v Izeře se

tajným ohněm zářívá.

K Vltavě Otava tichá,

Lužnice i Sázava,

ke Mži Radbuza pospíchá,

Lítavka i Bradlava.

S Vltavou Mži Labe pije,

Ohru s Bílou polyká,

k severu se dále lije,

až se tůni mořské vzdá.

Všecky potoky a řeky

do moře vytékají,

a tekouce po vše věky

přec ho nepřelévají.

Zákon věčný drží váhu;

páru z vod vyvozuje,

v tekutou ji mění vláhu,

deštěm zemi svlažuje.

Prameny se oživují;

v střídě obnovených let

žilami podzemních slují

tlačí propast vodu zpět.

Meze moři vyměřilo

rámě Stvořitelovo,

by se nikdy nepřelilo,

leda – na jeho slovo!