RELIKVIE.

Ve chvílích samoty a zadumání,

kdy duše nadarmo se bolu brání,

kdy bývám šeré tesknoty jen smutný rob,

kdy v srdce vzpomínky jak můry tlukou, –

tu matky skříň otevru chabou rukou,

jak odkrýval bych drahé relikvie hrob!

Vše jako dřív: na skříně tvrdé stěny

jsou šaty staromodní rozvěšeny,

z nich vane vábně lehká vůně pižmová,

vše v ladné směsi tak je urovnáno,

vše na ni čeká – jak by odestláno

jí nebylo ve vlhké hlíně hřbitova!

Tu visí vzácné svatební ty šaty,

před padesáti lety prvně vzaty,

a jiných směs se zdobou květů hedvábných,

tam v koutku modlicí je knížka malá,

nad níž ve chrámě k Bohu vzdechy slala,

by štěstí vedlo mne, bych zdar měl za dnů svých!...

Tak čistě složeno vše v oné skříni,

jak čekalo by starou hospodyni,

jež kroky tichými snad brzo vejde sem:

teď drobty sytí drůbeže dav čilý

neb v sadu květinovém mešká chvíli,...

však přijde vítajíc mne vlídným úsměvem...