Reliquie.

Má každý z nás své reliquie,

v nichž dříme vůně zašlých dní,

a z kterých tklivá melodie

svadlého štěstí tiše zní.

A ač nám často připadá to

jak citlivost jen nezdravá,

a s úsměvem hledíme na to,

přec každý rád je schovává.

A přece jednou s podvečerem

k nim rádi znova sáhneme,

až s jedním teplým, vonným jarem

snít o svém mládí budeme.

Pak budou všecky dny ty dnešní

jak dávná, tichá pohádka,

již skončila kdes v době třešní

dvě políbení přesladká,

a jako menuet kýs’ zbylý

z těch, jež měl minulý věk rád:

my bychom jej už netančili,

však slýcháme jej rádi hrát.