Reliquie.

Vesnické palouky za doby podzimní.

V mlhavém závoji se slunce choulilo

a jenom chvílemi nechalo problesknout

stonavé paprsky na pustá strniště.

Já kráčel polními stezkami s děvčátkem,

jež chřadlo dlouho již dědičnou nemocí.

To krásné, srdečné a bílé stvoření!

Pod strání rostl hloh. My kolem kráčeli...

Tu, domnívajíc se, že na ni nehledím,

utrhla potají ratolest povadlou.

Já stisk jí ručinku a vyňal ratolest

a pak jsem políbil ji vroucně na ústa.

Tu malou větvičku jsem schoval do skříně

a mnohdy zahledím se na ni zamyšlen

a pak si vzpomínám na naše procházky

vonnými palouky za kalných večerů.

Ubohá zemřela. Víc nemám než tu snět,

již tehdy utrhla na cestě k vesnici

a kterou celuji ve chvílích nejdražších.