RELIQUIE.

Ba jistě okouzlena je

ta skřínka ebenová,

jež lásky mojí tajemství

po dlouhá leta chová.

Jak často chtěl jsem spáliti

ty zbytky dávných časů,

ty listy její sežloutlé,

tu kadeř jejích vlasů.

Však sotva ruka chvějící

tu skřínku otevírá,

můj vlhne zrak – a starý bol

mé choré srdce svírá.

A listů jejích písmeny

ve barvách duhy plají

a známé oči ve slzách

se na mne usmívají.

A její vlasy perlami

se zdají protkávané,

ba i to kvítí uvadlé

zas živým leskem plane.

A neznámý a tajný šum

kolem mne lká a kvílí:

„Ó zadrž, muži bezcitný,

co my jsme zavinily?

Ó proč jejími slzami

tvé srdce neroztálo,

proč lhostejně jsi ubil sám,

co ohněm nebes plálo?

Proč sám jsi strhal v přepychu

si věnce s bledých skrání? –

Tys bídný tak, že mučí tě

i pouhé vzpomínání!“ –

A tento pláč a tento šum

až v srdce mé doznívá

a v těžkých slzách bolesti

na staré listy splývá.

A vidím nachem červánků

svou mladosť ozářenou...

a mlčky opět zavírám

skříň lásky okouzlenou.