REMINESCENCE.

Když po skalách své stíny soumrak stele,

duch vracívá se do těch dávných dnův,

kdy v těchto místech Beneš Heřmanův

tak slavně potřel zpupné nepřátele.

Zřím staré Čechy, chrabré bojovníky,

již v zápas s veselou jdou na rtech písní,

i klnoucích jim vrahů četné šiky,

jež dole pod samou se skalou tísní.

A boj se rozpoutal! Skřek, ryk a řev

se vůkol vzmáhá, v štíty mlaty buší,

tak mnohý s kletbou vypouští svou duši

a proudem teče kouřící se krev.

Teď výkřikem se náhle zoufalým

vzduch otřásl; hle, se skal v hloub se řítí

déšť balvanů a dole pod skalím

jen stony slyšet drcených a vytí – –

Děs pojal mne, že vzchopil jsem se maně

a rukou přejel oči. Přelud prch’.

Je ticho vůkol – klidný dol i vrch

a mroucí slunko usmívá se na ně.

Však teď! To není přelud! K sluchu zas

mi doléhají zvuky cizí řeči.

Zda bdím či sním? Což vrátil snad se čas,

kdy Sasíci tu řvali v smrtné křeči?

Ne, ztiš se, duše! Křik ten zdivočilý

je ze rtů dcer a synův Israele,

již ,Wacht am Rhein‘ tu mohou vřískat směle;

jsouť jako pěna Čecháčkové milí.