REMINISCENCE Z GOETHA.

Hor vrcholky se v ticho ponořily,

i lesy oddechují bez šelestu,

jak vymřeli by dávno, kdo tu žili,

tak bez konce a slavné ticho jest tu.

Uprostřed vísky přikrčené k stráni

kostelní vížka do šera se bělá,

a pod ní hřbitov. Stesk se dotkl skrání.

Kde naše srdce cíle dojdou zcela?...

Je ticho v horách, mlha ze skal vstává,

fulpmesské domky večer šerem hladí.

Noc od ledovců blíží se a chladí.

Básníka verš si mysl předříkává...

Na horách ticho, ticho na dně duší;

a cíl že blízko, moje srdce tuší.