REMINISCENCE Z TACITA.

Co píšu, čet’ jsem v přísné knize tvojí.

Kdys potkal syn se s otcem vlastním v boji,

tak divně osud splet’ jich žití dráhy.

Až teprv k smrti raněn, polonahý

když ležel kmet před hněvnou tváří syna,

tu poznali se. Ruce syn tu spíná

a kleká, prosí, smývá slzí tokem

ty drahé rány, mroucím, kalným okem.

Dí otec: Proč tu žebráš odpuštění?

Co stalo se, to přec tvou vinou není.

Ty děláš, vyšších co chce vůle kletá,

jeť válka zločin všech, je zločin světa!

To řekl barbar před věky a nyní,

kdy války peruť Evropu zas stíní,

kdy vzduch se třese opět třeskem zbraní,

to slovo připadlo mi z nenadání.

Líp úkol lidstva onen barbar chápal

než člověk moderní, jenž klidně sšlapal,

co předků bylo štěstím, pýchou, slávou.

Zas zločin světa Medusy chví hlavou

a slepě holduje mu v světě každý,

zas hrdinstvím se zakrývá tvář vraždy

a z krve otců, mužů, dětí vstává

jak Bankův duch příšerná války sláva.

Zpět o sto let jde rozvoj ducha celý.

Je smutno pěvci – trpko mysliteli.