REMINISCENCE ZRALÉ LÁSKY

Ten večer na soumrak mne upomíná,

kdy v klaviatuře ruka mdlá a líná

jak bílý květ uvázla bez hnutí.

Chladného cosi mávlo perutí

nad srdcem mým a jejím, přitížilo

se lásce mé... Pak nic nás nesblížilo.

Já tehdy urvat chtěl tu zralou krásu,

poslední růže dovoněla z vlasů.

Však jak by zpřísněla svým dozráním,

bála se, že ji denně poraním

svou jarní touhou, čistým sněním, mládím,

a v chladném jejím srdci své že schladím.

Byl tenkrát podzim nádherný a chladný,

A hlas, jenž volal by, v něm nezněl žádný.

Přezrálý podzim čišel z úběle

těch jejích očí, chladných z ocele

a ruka křehká, mléčného jak ze skla

se v klaviatuře bílým květem leskla.

Nádherný podzim byl, kdy krvorudé

padaly slzy s větví stromů všude,

van chladný sám kdy dveře přivíral,

rez dešťů záhony kdy rozžíral,

květ po květu, list po listu, i hnízda,

kdy jak zlých duchů jízda vichr hvízdá.

Do verandy kdy dral se, okno rázem

přirazil, upomínal, skučel, plazem

sjel po úponcích, po kobercích lez’,

jak zaskučel by u nohou ti pes

a v noty vkousnul se a na podlahu

je smet’ jak lupení a házel k prahu.

To tenkrát bylo... Já byl horký, žhavý,

vznětlivý, mladý, lásky čas byl dravý –

– a ona jako podzim, ostrý smích,

chlad měla v zraku z vášní prožitých

a větry srdce jejího, tak zrádné,

již odvívaly vůni dnů, jež chladne.