Reminiscence.

Ó ty mi odpustíš, viď, Mimi drahá,

když oslovím tě dávným, děckým jménem,

to jméno sladké zas mi v duši sahá,

hned teplo je v mém srdci rozechvěném.

Hned vzpomínám na město svého mládí.

na korso, park, na staré vodojemy

a květem obalená stromořadí,

na hřbitov zastíněný cypřišemi.

Zní buben vojska denně ulic tichem,

potulný herec mihne se tam časem

a krásky bujné se zvonivým smíchem,

jdou gymnasisté s rozcuchaným vlasem.

Ó Mimi drahá, sne mé děcké touhy,

mé fantasie podivné a smělé,

ten čas, ten byl mi k nepřečkání dlouhý,

a týdny přešly jako roky celé! –

A ve vlaku teď sešli jsme se maní;

jsi nevěstou, ó rci, kam jedeš, dítě?

A zda jsi plakala při vzpomínání,

a zda jsi často vzpomínala skrytě?

Tvé velké oko hustou řasou blýská,

a tvoje pleť je hebká, sametová; –

zda víš, jak se mi po tvém smíchu stýská,

a každou chvílí touha roste nová?

A nevíš, jak mé srdce plníš jarem,

viď, odpusť mi a usměj se zas jemně,

mně bude tak, jak žil bych v městě starém,

a první láska zabouřila ve mně.