Reminiscence.

To netušil jsem, když jsem zřel vás loni

a v ruce své jsem držel ruku vaši,

že duše má se k vaší někdy skloní

a v rozloučení budete mi dražší.

To netušil jsem v onom divém letu,

jenž unášel nás sálem při kvapíku,

že jedno slovo vašich teplých retů

mi v srdci vzbudí symfonii díků.

Ba netušil jsem, že to může býti,

že budete kdys modlou mojí duši,

a obraz váš že ponesu si v žití –

vždyť štěstí svoje člověk nejmíň tuší.

Jen to mi líto, že tu lásku žhavou

my poznali jsme když už pozdě bylo,

a jaro to, jež táhlo naší hlavou,

že v plný květ se nikdy nerozvilo.

A líto mi, že neřeknu vám ani,

co v mojí duši dlouho plálo jednou,

jen ruky stisk mi snese požehnání,

a ve snu jen se ruce k nebi zvednou.