Reminiscence.

Na Palackého mostě jsem

stál kdys v srpnovém parně

a pozoroval se zájmem

rej čilý na plovárně.

Když slunce zžíhá krk i tvář,

jak láká chladná lázeň! –

A ty máš ještě kancelář

a potíš se jak blázen!

Mít tak jen plavky a nic víc,

oh, to je rozkoš jistá! –

Na celé řece, možno říc’,

nebylo prázdného místa.

Plavci a plavkyně, lodičky

přerozmanitých tvarů,

opodál parník maličký

vypouštěl hlučně páru.

V tom mimovolně tajím dech:

pode mnou v lehoučké yole

v rozmilých svůdných kostýmech

dvě rusalky vypluly dole!

Dívenky sličné jako květ –

ty tváře, ta ňadra, ty vlasy!

Kolem mne bylo plno hned

ctitelů antické krásy.

A pak ten úbor plovací,

vyhlídka věru řídká!

Kmet jeden se ke mně obrací

s povzdechem: „Ach, to jsou lýtka!“

Vzdýchali mládenci opodál

i starci v jednom dechu – –

Palackého most mi připadal

jak v Benátkách známý „most vzdechů“.