REMINISCENCE.

Blesk jakoby člověku do duše slétl.

Jakou to zvláštní jsem povídku četl!

Neuměle tak vyprávěnou,

jak já ji vypravuji Vám,

jaké však nad ní se obzory klenou...

– Nesmírný pokoj... Hloučky dětí,

jež stárnouce den tráví v hrách.

A u otevřeného okna,

jímž proudí tichá měkká hudba,

tři osamělí zří jak v snách

v pozadí nesmírné té síně

se černou portieru chvět,

zacházet za ni děti zvolna

a žádné nevracet se zpět...

„Umírám touhou portieru

odsunout... Co as zakrývá? –“

„V žádání strasť je. Vyčkej! Brzo

se zrak Tvůj za ni podívá.“

Hlas nedětský dí: – Budem zírat

v tmu bez hvězd, v černé prázdno jen. –

A dítě teskní: – Kněz můj dí mi,

že krás těch budu nehoden,

že zřeny budou šťastnějšími

za clonou tou... Ah – jaký sen...

O, Velký, pusť mne v eden ten...

Slyšeti z dáli hukot zvonů...

Slyš... to jsou hrany... to jsou hrany..

Jde dětí tré za tmavou clonu.

Konec je žití uchystaný...

Zří nový pokoj, stejný zas...

Zas tmavá clona, hravé děti. – –

Ach, o čem ještě vyprávěti?

Ach, kolik za ten věčný čas,

jenž nemilosrdně nám svítí,

pokojů takých budem zříti?...