RENAISSANČNÍ SONET.

Jak Beatrix jde bílá v bílém šatě,

noc achátová v očích se jí stmívá,

z nich mysterium panenství se dívá

a hoří jak nach růží na ornátě.

A stuha fialová v jejích vlasů zlatě

je duha snů, v nichž modlitba se skrývá,

a zázrak illusí a píseň živá,

z níž páchne hřích a cudnost voní svatě.

Duch vnímá ševel růží bílých listů.

A v lesku touhy, v hloubi amethystů

hvězd chladných planou křišťálová světla.

Jde sama, v struny z paprsků hvězd hrajíc,

své touhy krví cestu znamenajíc,

jde, v poušti samot orchidea vzkvetlá.