Renegát.

Na kašimírských kobercích

mrzutý baša v dým se halí,

pod oknem píseň plačtivá

mu jeho líný rozmar kalí.

„Otroci! sem s tím krkavcem,

ať přede mnou zde zpívat zkusí,

mně šňůru dejte hedbávnou,

ta v hrdle mu tu píseň zdusí!“

Vyletěli jak smyčka psů,

před bašou slepý gúslar stojí,

v rukou se housle tetelí –

a baša měkkou šňůru strojí.

„Dřív pověz ty mně, slepý pse,

z čeho ta struna natočena,

že žalobný ten její pláč

až v útrobách mé duše stená?“

– Z beránka struna stočena,

jenž ze stád zůstal bídě mojí,

v mé náruči jej protekl

haračník v krutém s rájou boji. –

„A ještě pověz, slepý pse,

kde roslo ono dřevo divé,

jež k struně v houslích běduje

a budí v srdci pláče živé?“

– V Balkáně rostlo dřevo to,

já sám jsem javor vypěstoval,

když třicet jar a třicet let

jsem na Balkáně hajdukoval. –

„A ještě pověz, ďaurský pse,

jak ochraptělo hrdlo tvoje,

pověz a povíš naposled,

jako že pevná šňůra moje!“

– Ochraptěl hlas můj kletbami,

jež k nebi volám od té doby,

kde syn můj zapřev víru, vlast,

své bratry vrhá do poroby. –

Vál od Balkánu ostrý dech,

v něm píseň pláče žalostivá –

na lípě šňůra hedbávná,

na ní se větrem – baša kývá.