Reptač.

Vím, zlosyn jsem; má duše stále reptá

a stále hněvem svíjí se a vzpírá;

po jiných soudu urputně se neptá

a tvrdošíjně na vše kosmo zírá,

co její pevné svévoli se příčí;

když něco v odpor jí, jak dítě křičí,

jež mní, že hněvný jeho pláč a sten

vše zjinačiti může ven a ven!

Je satan ve mně; v srdci svém ho víži,

jdu mimo ženu-li, on jí se koří,

a mimo kříž-li jdu, on klne kříži

a nenávistí k Spasiteli hoří

a směje se: „Ej, byl-li Kristus Bohem,

moh’ všecko upraviti lépe mnohem

a ze štěstí se lidstva radovat,

ne pekel mukou k poznání je hnát!“

Leč smělým ať, přec v stálém tonu strachu

před něčím tajemným, jež vždy mě stíhá,

před čím jak had se svíjím v země prachu,

co po boku mi jde, co se mnou líhá;

co se mnou mlčky z jedné číše pije,

co v krvi hoří mi, co v srdci bije,

co stopuje mé činy jako chrt,

a stále níž mi lebku tlačí – smrt!