Requiescant!

Juž zrnko poslední mně z ruky padlo

a upomínky žalné mrazem schladlo

v mém nitru svaté náhle nadšení;

ach, poslední? proč ptám se v zachvění?

A kolem jakoby se temno kladlo

a rosou v oko mé se zvolna kradlo:

proč myslím na vás spáči umdlení,

jež v mukách čekáte své vzkřísení?

Nad trýzní vaší soucitem se chvěji:

ó Matko, pomoz v jejich beznaději,

jich zmírni muka a ztiš bolesti,

buď edenu jim blízkou předzvěstí...

Snad jednou někdo, duše opuštěné,

se na mě v chvíli své též rozpomene.