ŘEŘABÍ.

Horského kraje záludné vzněty!

Zulíbán májem chví se dol;

schmýřeny hebce sinými květy

dýchají strpklou vůni kol

koruny řeřabí.

Tuh a snah plody zrající dlouze

v zápolů znoji, v klopot únavě!

Z bezlistých větví v modravé prouze

zimního nebe rdí se krvavě

kotouče řeřabí. –

Slzami duha plaše se třpytí!

Sirota ze vsi – v líčkách mládí vděk –

vybírá z klína, provléká nití,

řadí a váže v šňůru, náramek

korale řeřabí.

Klade je chvatně kol rukou, šíje,

pospíchá k hladi v zdřímlé zátoce.

Z vypjatých zornic radost se lije,

v zrcadle vodním planou divoce

klenoty řeřabí. –

Životem klamu, zlata i nudy

prodral se z dob, kdy opouštěl

otcovské chaty stesky a trudy;

v okna jí bily do mdlých skel

haluze řeřabí.

Z nádher měst, končin prchnout zpět stůně...

V srdce mu zarost' jedině

pohorský kout, kde v dumném hor lůně

vinou se k rodné dědině

aleje řeřabí.

Shrbená vížka s vršku tam shlíží

v útrapy šindelových střech...

Cítit mní, jak mu v snů chorou tíži

přichvívá z mládí pel a dech

ovzduší řeřabí. –

Úmyslů trosky nezdarů sběhem,

kdy se již krátí, trhá pevný dech...

Na štítě z prken, šlehány sněhem,

drtí se – zmrzlá zrna po zrnech –

pletence řeřabí. –

Almužnou pozdrav poslední z žití!

V chudinské rakvi na márách

žebračka stuhlá; s ní bude tlíti

ve zvadlých prstech sešlý nach –

růženec řeřabí.

Po skonu bídném bídě tvář v tváři...

K dušičkám na hrobě se stkví

v svítilen zčadlých zamlhlé záři,

v zpuchřelých křížů sousedství

věncoví řeřabí. –