Řeřáby.

Když lesů bledne kadeř tmavá

a list za listem oprchává

juž se hlav jeho dětí všech;

když břízy, jilmy, habry šumí

a všecky jejich sny a dumy

zní v jeden dlouhý, smutný vzdech:

Strom jeden přec znám, v jitřní mlze

jenž nevyroní nad tím slze

a klidně umí žal svůj nést!

Tím, v hoři druhých světlým zjevem,

jichž listy šepcí vždycky zpěvem,

jsou – řeřáby u lesních cest!

Ty v čas, kdy drozd juž nezazpívá,

a stezka v háj se chmůrou stmívá,

svým košem, plným rubínů,

jak lampy ještě nad ní stojí,

a zírajíce v lesa chvojí –

nám svítí v jeho hlubinu!