RESIGNACE.

My jdeme světem sami, v mlčení

a nikdo nezná bouř, jež řve nám divě v hrudi –

a přece slza-li se na řasách nám vzbudí,

ji líce chlad hned na led promění.

A velkou kletbu nese každý z nás:

jdem tiše ke hrobu svou cestou od kolébky

a nikdo necítí žár naši mroucí lebky –

však ucítí-li, schladne žár ten v ráz.

A každý sen jak fantom mlhavý,

než zcela zanikne v hrob temna beze hrází,

nám ještě divoký bol v srdce naše hází –

však v líci klid a úsměv zůstaví.

A s tupým klidem zříme mraky plout

a zříme slunce smích a zříme blesky žhoucí

a klidně slyšíme titány v srdci tlouci

dál líbajíce železo svých pout.

Jen večer, když nás nikdo nevidí,

se mnohý u snů svých snad v pláči pozastaví –

však ráno ve světě jsme lidé usměvaví

a na rtech klid, jak jiných u lidí.

A poslední sen v hrob když odkvétá,

my díme: „Svět to chce, jsme toho světa děti –

co zašlo, skonalo, to nectíme práchnivěti!"

A s resignací jdeme do světa.