Resignace.

Vidíš nad hlavou se nésti

černou bouři řadu let,

která v chvilky tvého štěstí

neustává blýskat, hřmět,

a tvé lkání tak je plané

jako stromu šumění,

protesty tvé veršované

praničeho nezmění –

Vidíš, že ten život vlastně

všech, již kolem tebe jsou,

jest jen slokou trpké básně,

slokou krátkou, bolestnou,

ještě jen honbou nocí šerou

hřmící v divém pospěchu

za tou planou efémerou

štěstí, lásky, oddechu –

Přemítáš, co dosud spělo

světem lidstva myriad,

jež tvé trýzně všecky mělo,

a šlo přec jen klidně spat,

jeho hroby, jeho jméno

a vše, čím je osud rval,

tlí tam s nimi zapomněno –

žijící jen trpí dál –

Zvykneš s resignací tiše

vzít, co život podá ti,

nadějím, než vzletnou výše,

zvykneš křídla střihati,

zvykneš všemu jako dítě,

ba, snad ještě s úsměchem

s jinými se honíš hbitě

za štěstím a oddechem.

Celkem vzato, ten zvyk krásný

tmavou cestou života

jediný jest paprsk jasný,

jenž tam věrně třepotá,

zvykat a zas zvykat tady –

ostatně už správně jdem,

jak šly lidstva myriady,

jež tlí nyní poklidem.