Resignace.

Ó Pane, smuten jsem

jak poutník v zemi cizí

kdy v poušť mu stezka mizí,

a noc již kryje zem.

Již lásky sladký jas

mým srdcem neproniká,

můj duch se všeho sříká,

čím život blaží nás.

Jak cizí, drsný zvuk

se moje stony lijí

v tu tvoji harmonii,

jíž dýchá každý puk.

Když vidím mrtvý květ

dřív krásný tak a svěží

jak mezi bratry leží,

hned vzdychne si můj ret.

Když hvězda sletí v mrak

tu trpký bol mne svírá,

a dlouho za ní zírá

můj unavený zrak.

Když vidím ženy pád

dřív čisté dcery tvoji,

mé srdce smutno stojí,

že s ní bych umřel rád.

Vím, mnohý svadne květ

a mnohá hvězda zmizí

a mnohé srdce ryzí

zatlápne ještě svět,

Než, jak’s děl, vzejde den

na kruhu tvého času,

v němž vzkřísíš mrtvou krásu

a každý zašlý sen.

A v jitro líbezné

se zjasní širé nebe

a srdce ženy tebe

zas v sobě nalezne.

Než kde je chvíle ta?

Již mnohý z nás ji tuší,

a čistá láska v duši

je mnohé zaseta.

Pro slabá semena

své teplo sešli na zem

a nedopusť, by mrazem

víc byla zkažena.