Řetěz mám na hrdle a starý Zvyk

Řetěz mám na hrdle a starý Zvyk

světem mě vodí,

kývadlo rozumu stejně zní dál: tik! tik!

a srdce stále jen k jedné studánce chodí,

voda stejná, a stejný rosničky nad ní křik.

A když ta jednou přestane pěti,

posledně trhne nožkou kdysi hbitou,

mravenci snědí ji s zuřivostí lítou

a píseň starou zpívat budou její děti.

Pokrok? Vývoj? Krůčky malé,

spíš zpátky povoz s přehnilou nápravou jede;

jen srdce stejné stále.

Nu ano, dál! Zastavit ni okamžik!

Ale přec pořád nás na řetěze vede

starý Zvyk.